Za socialistických časů si nikdo s ničím moc nelámal hlavu. Vláda stanovila takový ceník elektřiny, aby lidé nereptali, zajistila její výrobu bez ohledu na to, jaký to mělo dopad na životní prostředí, na krajinu a vlastně i život lidí, postavila se spousta elektrických vedení a bylo to. Lidé pak svítili žárovkami, jež byly, jak jsme byli později poučeni, energeticky náročné a tím pádem nežádoucí, o šetření energií se moc neuvažovalo… Prostě se žilo podle nevyřčeného hesla ‚po nás potopa‘.
Pak přišlo období, kdy se začala objevovat i tématika ekologie. I když se tato tehdy na rozdíl ode dneška neskloňovala ve všech pádech. Spíše jsme byli kvůli stále dražší elektřině nabádáni, abychom si kupovali úspornější spotřebiče, především zdroje světla. Které byly drahé a stálo spoustu úsilí lidi přesvědčit o tom, že se to vyplatí. A protože to zřejmě nezabíralo dost, nakonec nám klasické žárovky zakázali.
A dnes už jsme bombardováni v souvislosti s elektřinou ekologickými tématy na každém kroku. Lidé nadávají na drahou elektrickou energii, ale mají se s tím smířit, protože jde o přírodu především. A co to znamená?
Řeší se, kam s odpadem z jaderných elektráren. Ty byly brány od počátku jako ekologická alternativa, a najednou se ukazuje, že jejich nebezpečný odpad nikdo nikde nechce. A na rozdíl od socialistických dob, kdy se tu takové elektrárny postavily, už nemohou mocní jednoduše rozhodnout, že se to někam odloží, už nemají absolutní nadvládu nad naším národem. Takže to bude složité. A určitě i drahé. Sakra drahé.
A máme se orientovat na solární energii. O kterou by nikdo nestál, kdyby ji měl platit komplet ze svého. A tak kdekoho z tohoto důvodu dotuje vláda. Ale co to znamená? Že to zaplatíme zase my. Ze svých daní. A výsledek? Budeme chudí a s poli pokrytými solárními panely. Obsahujícími rtuť a další fujtajbly, s nimiž se později také bude muset něco udělat.