Jsou země, kde se stále k této okrase staví odmítavě.
Například
· v konzervativní Číně
· v Japonsku
· v Koreji
si lidé musejí hodně rozmyslet, než do sebe nechají píchnout jehlou.
Někteří zaměstnavatelé se totiž od těchto lidí distancují natolik, že jim odmítají poskytnout místo ve své firmě. Mají totiž stále ještě pevně zafixováno, že takto byli v minulosti označováni trestanci.
Proto je při spatření barevného obrázku na kůži napadne, jestli to není
a) zločinec
b) drogový dealer
c) nebo, nedej bože, člen mafie
Nejinak se k potetovaným spoluobčanům chovají v těchto zemích někteří provozovatelé veřejných koupališť.
Vývoj tetování
V ostatních zemích to asi nebylo jiné, jen už jsou možná ve svém vývoji trochu dál.
V Řecku byli takto označováni otroci.
· Bylo to logické. Otrokem byl člověk většinou na celý život, a proto měl nesmazatelnou značku.
Tak trochu podobně tomu bylo v antickém Římě.
· Tady nosili tetování vojáci, aby se jim ztížila možnost dezerce.
A v Evropě?
· Přeci i my jsme ve středověku cejchovali prostitutky a různé jiné pochybné existence.
Osmnácté století v tom udělalo tak trochu obrat. Různé ozdoby těla byly výsadou námořníků. A i když ani oni moc dobrou pověst neměli, už to bylo o něčem jiném.
Jen to nepřehnat
V dnešní době už se nad barevnými obrázky pozastavuje málokdo. Snad jen nad těmi, kteří to tak trochu přepískli. Například nejtetovanější muž světa asi lituje, že jeho tělo není alespoň třikrát tak velké. Už má totiž pokryto sto procent svého těla. A někde i v několika vrstvách. Nejvíce prý bolely vnitřky ušních boltců a vnitřní strany očních víček. To už mi přijde, že je to tak trochu jinde.
· Tetování může být krásné. Jen je potřeba dlouho přemýšlet co kam umístit. Aby nám z krásných růží, které nám vykvetly ve dvaceti, nezbyly v padesáti uvadlé dlouhé tulipány.